Ake je to plavat s velrybim zralokom

Je to 20 m dlhe, 2 m siroke a nie je to lodka. Presne tak, velrybi zralok, najobrovskejsia ryba, co som kedy videla a pri ktorej som kedy plavala. S obrovskymi ustami, cez ktore prejde (zevraj) len plankton, takze cloveku nic nehrozi (zevraj).

Takze ako to cele vyzeralo. Hura akcia sa odohrala v marci, ked sa 5 united colours of beneton traineekov (ducht, polish, peru, romania, slovakia) rozhodlo, ze si pojde zaplavat s rybickami na vikend. Miesto sa vola Donsol a je na juhu Luzonu. My sme tam leteli, sak co sa budeme terigat busom 12 hodin. Rano nas cakala este hladacka ubytka a zjednavanie ceny (ako to uz na Filipinach s cestovanim byva) a potom sup na lodku.

Vyfasovali sme plutvy a snorchle a vyrazili na more aj s posadkou. Chlapik si vyliezol na stoziar a odtial pozoroval, ci sa mu v okoli lodky cosi nemihne. A ono sa mihlo hned asi za 5 min po odjzde. Takze rychlo nasunut plutvy, nasadit snorchle a sup do vody. A uz sme nasledovali chlapika, ktory sledoval velrybu. Stale som netusila, co sa mi udeje, ked zbadam niekde (pod sebou, vedla seba, neviem kde) nieco obrovske a pohybujuce sa na svoju velkost pomaly...a potom to prislo, prvy rev zacal byt peruviansky a to sme vedeli, ze Karla rybku zbadala. Takze hlava nehlava sme plavali tym smerom a tam to bolo - cosi sede, so zltymi podkami, priamo podomnou! Sa mi dych zastavil, ze som ani od ulaku nemohla kricat...to bol moj prvy zazitok. Rybka ale hned uplavala, takze sup na lod. Po dalsich 5-10 min nasledoval druhy zoskok a to bolo nieco. Uz som vedela, co cakat a pripominala som si "hlavne dychaj :)". A rybka sa nastastie vynorila dalej odomna, tak som si mohla odhadnut, ako pri nej plavat (odporuca sa na vzdialenost 3 metrov, hlavne od chvosta dalej). A plavala som s nou dlhe 2 minuty - uuuuuuzasnyyyy pocit. More, podvodne ticho a obrovsky mily tvor, ktory necha cloveka pri sebe plavat....

Po tretom zoskoku som sa odvazila aj blizsie, takze rybka bola na dotyk a ja som mohla vidiet jej obrovsku hlavu, ziabre a desiatky malych rybiciek pohybujucich sa okolo nej ako strazci...Mali sme to stastie vidiet asi 6. Zazitok nad zazitky.

Kohutie zapasy na Filipinach

No, lepsie by som to ani nepopisala (skopirovane z clanku na idnes.cz):

Publikum hučí jako smyslů zbavené a scéna připomíná setkání šílené sekty. Ve vzduchu je krev a smrt. Aby ne, kohoutí bojovníci s žiletkami na masivních pařátech se v ringu vůbec nešetří. Pro Filipínce jsou něco jako olympionici a jejich zápasy jsou jakýmsi zvráceným svátkem.

Kohoutí zápasy nebyly vždy jen doménou asijských zemí. V Latinské Americe si slepice dávají taky dobře do zobáků a mám pocit, že i v Novém Mexiku. Někdy v devatenáctém století lítala pírka vzduchem i v Anglii. Teď tam mají už jen ilegální zápasy psů.

Na drtivé většině míst už jsou zápasy hlídané jakousi mezinárodní asociací, ovšem tady na Filipínách se na tyhle blbosti nehraje. Nabroušené žiletky na pařátech kohoutů jsou toho důkazem. Kohouti se pěstují výhradně pro boj.

Kohouti, kteří se utkávají v tomhle zápase na život a na smrt, jsou jiní než opelichanci, kteří postávají na zadělaným dvorku u vaší babičky. Vypulírovaní jako nový model kabrioletu, ustřihnutý hřebínek, masivní pařáty. Peří se jim blýská ve všech barvách duhy.

Kruhová aréna je naplněná lidmi. Bojiště je obehnáno skleněnou stěnou. Před každým soubojem se kohouti nejprve rozdráždí. Majitelé bojovníků je přikládají k sobě a kohouti se můžou zbláznit. Peří na krku se jim načepýří a přítomnost jiného kohouta je uvádí do bojového transu.

Publikum hlučí jako smyslů zbavené . Vzduchem lítají zmuchlané prachy a sázkaři je zkušeně chytají do rukou se zlatými prsteny. Jak vědí, kdo jim kolik dal a na koho vsadil, jsem nepochopil. Musí mít v hlavě počítač, jinak to není možné.

Najednou všechno naráz utichne.

Při boji zůstává v aréně jen rozhodčí a oba ptáci. Na jedné noze mají nasazenou ostruhu, ostrou jako břitva. A nic se neděje. Oba ptáci vypadají, jako kdyby je nejvíc zajímalo, jestli nejsou v podlaze žížaly. Sem tam si ďobnou a nijak se k sobě nemají.

Přesto se na ně rozzářené oči všech v publiku upírají jako zmagnetizované. Celá hala čeká v posvátném tichu.

A pak se jako bleskem dá všechno do pohybu. Náraz dvou malých těl, pleskot křídel a odlítající peří. Publikum zahučí, jako když Baroš popáté mine prázdnou branku. Oba ptáci do sebe narazí jako dva kameny a změní se v jeden rozmazaný tvar, který se otáčí rychlostí blesku. Klubko zuřivosti. Jejich fyziognomie se promění. Z hromady peří se rázem stala bojová mašina, načepýřená koule s napřaženými pařáty, která zuřivě poletuje vzduchem. Občas se ozve břinknutí, jak ostruhy narazí do sebe.

Trvá to jen desítky sekund. Na podlahu bojiště se snášejí peříčka a pak se ozve takové suché křupnutí. Jeden kohout padnul jako podťatý a ze zobáku se na podlahu řine krev, až je z ní velká louže. Je konec.

Rozhodčí polomrtvého ptáka ještě zvedne a pustí na zem, ale ten už nemá oporu v nohách, prostě sebou pleskne a naposledy škubne nohama. Je mi trochu zle.

Arénu rychle zametou, krev se vsákne do hliněného základu a na scénu přicházejí další gladiátoři, žijící pro smrt. Vystřídá se jich tu dnes desítky. Jeden vždy zemře. Neviděl jsem souboj, kdy přežili oba ptáci. Někdy jsou zranění tak vážná, že nepřežije ani jeden z nich.

Někdy to trvá dvacet sekund a je po všem, někdy do sebe oba kohouti řežou dlouhých pět minut, než jeden z nich definitivně opustí tento svět.

Kohoutí zápasy jsou výhradně mužskou záležitostí. Podařený chov dokáže přinést svému majiteli vyhledávanou prestiž a respekt. Něco na tom bude.

...takze takto sme si to zazili aj spolu so Sisou a Beou minulu sobotu - jedine zenske, jedini belosi, asi jedini, co si nevsadili. Videli sme asi 15 zapasov, najkratsi trval 9 sekund a bolo po kohutikovi. Fakt to tam presne vyzera tak, ako chlapik popisal v clanku - ako v nejakom koloseu.

Oplati sa to vidiet uz aj kvoli tomu, co sa na tejto zemi deje, ake su hodnoty a zaluby jednotlivych krajin...a ze to cele sponzoruje Coca Cola bol tiez celkom zaujimavy poznatok...tak ci onak, zasa raz zazitok suviasiaci s prekonanim odporu tam vobec ist. AHA moment ako vysity!

Miesto na zemeguli, kde slovenska noha este nevkrocila (vlastne, uz hej ;))

Filipiny su velmi lahko “scestovatelne”. Lacne letenky na ostrovy, celkom dobra infrastruktura miestnych busov. A ako sa dostat na vyhlasene ostrovy ako Palawan, Bohol, Negros, Boracay alebo Mindoro je super popisane v Lonely Planet.

Tentokrat som sa vsak rozhodla ist po inych stopach a to navstivit ostrov Lubang, zapadne od Mindora, kde zarucene este slovenska noha nevkrocila. Kolega traineecky Dany z Kanady je totiz okrem ucitela na Azijskom institute Enterpreneurshipu aj farmarom, pestuje kukuricu a okrem toho vlastni cast ostrovu Lubang. Tak sme sa tam vybrali na par dni...

Cesta do Batangas autom, zastavenie sa v Tagaytay, povestnom sopkou uprostred jazera Taal. My sme si vsak vychutnali ranajky – Bangsilog – typicke filipinske – garlic rice, vajicko a ryba :)....a k tomu BANANY – all you can eat!!! VBantangas sme ledva stihli jedinu lod, ktora nas na Lubang mohla dostat. Dostali sme “prvu triedu” – na streche lodi. Nastastie sme ma

li nad sebou este nejake dosky, inak by moje – aj tak brutalne spalenie, kedze som zaspala – bolo este brutalnejsie. 5 hodinova plavba s Nigerijcankou Uzo, Kanadanskou Danou a 2 filipincanmi ale stala za to. More, slnko a nutela s grahamovymi susienkami (alebo naopak :)) nam robila popri asi dalsich 50 Filipincanoch spolocnost.

Pri vystupovani na breh sme sa museli predierat tisickami plastikovych sackov – way behind mojej predstavy o “privatnej plazi”. Pomedzi nas sa este

predierali vsetci mozni rodinni prislusnici s taskami plnymi masa alebo poloroztopenymi tortami, ktore priniesli ako “pasalubong” - nieco ako darcek z Manily.

Ocitli sme sa v dedinke Looc, ktoreho obyvatelia asi moc belochov este nezazili, takze asi po 5 odpovedi na to, ako sa volam a odkial som sme konecne zakotvili v rodinnom dome Boba – farmara a jeho rodiny, ktora tvori zaklad a vlastne cely tym miestneho ucitelskeho zboru. Cakal nas vydatny obed a bohate pohostenie – na to, ze v tomto dome este nebola pred rokom elektrina, na sprchu

a splachovaci zachod zabudnite.

Rozhodli sme sa, ze stanovat na plaz sa vyberieme az zajtra, a ze dnes po unavnej celodennej ceste prespime v dome – bez skla na oknach, len sietky, v izbe, ktora pat

rila relativne novemu manzelskemu paru (sudiac podla darov zo svatby – vacsinou nabozensky orientovanych – sosky, taniere s napisom “Relax, God’s in charge” – ake typicke pre filipinsku pasivnu kulturu ;))

Druhy den rano sme sa rybarskou lodou vybrali na “tu plaz”. Fakt, ani zivacka, este sme si ju aj museli sami upravovat, aby sa dali rozlozit 2 stany...nasledovala prehliadka, pocas ktorej som mala moznost ochutnat kesu plod. Ano, kesu je orech a preto rastie na strome. To, ze vyzera ako paprika, to je druha vec. Ta “paprika” sa odtrhne a zost

ane len “to kesu”. Takze asi preto je to tak drahe, bo z jedneho stromu mozu mat tolko kesu ako my napriklad jablk z jablone. Este sme nakrmili Karabaov – “miestne kravy” a “osprchovali” sa v jedinom prameni cerstvej vody, ktory na ostrove je. A potom nasledovali dlhe prechadzky po osamotenej plazi, kupanie v osamotenom mori, presuvanie uteraka kam len chces, oddych v “hamoku” – teda hupajucej sietke spolu s “Evou”, co mi tu este mama casopis vo februari priniesla:). Vecer sme potom ochutnali miestnu rybaciu polievku so zelenym mangom

a upiekli na ohni cerstvo vylovenu rybu, ktoru nam doniesol miestny rybar, ktory zbadal ohen a prisiel sa “ohriat”.

“Bohuzial” sme museli zostat este o den dlhsie, lebo lod premava len, ked sa zadari. Cestu nazad som stravila na predku lode, sama, s hudbou v usiach a vychadzajucim slnkom...aky to perfektny rozdiel voci preplnenym plazam a “hot dovlenkovym spotom”.

A, ze viem, ze mam miesto na zemi, kde som sa ocitla ako vobec prvy Slovak...zarucene ;).

Crucifix na Filipinach

Pred odchodom na Filipiny mi oco vravi: “Filipiny? No, viem o nich, ze su tam pekne dievcata a ze sa tam tusim ukrizovavaju na Velku noc”. No, prve (podla vyskytu belochov) potvrdene a to druhe som si dala za ciel overit.

Cele velkonocne sviatky su tu uuuplne ine. Sviatok je vo stvrtok a na Velky piatok, kedy sa nepredava ani alkohol a v radiach sa nehra rock music ako sme sa dozvedeli od taxikara. V pondelok ziaden sviatok, vsetci na mna cumia, ze preco mame sviatok v pondelok, ze sak Jezis vstal z mrtvych v nedelu, no... A Manila je totalne prazdna. Vsetci cestuju von do ich dediniek s celou rodinou alebo vyuziju volno a frcia na plaze.

Ja som si pekne krasne na Velky piatok pockala. A dockala som sa. Vyrazili sme s kolegynou Karlou (z Peru) smer Pampanga, San Fernando, Kutud. O 12 na obed to malo zacat a uz o 10 sme stretavali prvych odhodlancov, co sa buchali do chrbta zvazkom drevenych paliciek uviazanych na vrkoci z handier. Aby im z toho tiekla krv, tak urceni “dobraci” im urobili par reznych ran pomocou drevenej kefy s rybimi supinami. Tak si pochodovali za sebou, hlavy zakrite tmavymi satkami a na nich replika trnovej koruny. Karla sa chcela presvedcit, ci je krv naozaj prava, tak podisla blizsie k jednemu z nich, co sa jej vypomstilo par kvapkami krvi na obleceni.

Aby sme si chytili aspon ake-take miesta, dorazili sme na miesto uz o pol 11. Zbadali sme podium so stolickami a par japoncami. A ze podme sa spytat, kolko stoji VIP stand. A oni, ze nic, len sa zaregistrujte a napiste odkial ste. Tak sme si cakanie aspon kratili v tieni,blizko maleho kopceka s troma krizami, kde sa malo ukrizovanie odohravat, obklopeni dalsimi turistami, ktori sa nebali opytat na ViP miesta – z Grecka, US, Nemecka, Indonezie...Okolo 12 zacali testovat mikrofony pomocou oznomov o potrebe uvolneni taxika z nejakeho parkovacieho miesta alebo dokonca vyzyvali stratenych spoluturistov z “Ceskoslovenska”, nech zakyvaju z davu, ze kde su, ze ich ostatni hladaju uz hodinu.

A potom to prislo. Ako posledna cast “possession play” teda celeho Jezisovho putovania na kriz prisli filipinci v maskach vojakov, matka Jezisa, Maria a ostatne placuce zeny a samozrejme “Jezis”. Este posledny oznam, ze obecenstvo ma respektovat ukrizujuceho a ze chyba alkohol na stagi na dezinfekciu. Potom uz nasledovalo prve BUCH a vzdych sokovaneho publika, druhe BUCH a uz ho dvihali hore. Potom este 2 BUCHY a uz mal prikovane aj nohy. “Matka Jezisa” zacala bedakat, potom nejaky monolog „tych zlych“ a potom sa este ten ukrizovany premohol na monolog na krizi – este stale akoze hral. No, po asi 3 minutach mu vytiahli klince a brali prec, aby mu mohli rany co najskor obviazat.
Potom nasledoval oznam, ze obecenstvo ma zachovat respekt k dalsim 12 ludom, ktori sa idu dat ukrizovat - medzi inymi aj nejaky australcan. No, po styroch nam stacilo, tak sme sa predrali medzi odchadzajucich turistov, ktori sa zdvihli na odchod hned po prvom.


Na ceste na bus sme este chytili "pedikl" (bicykel s vozikom) a chalan nemal tricko. Na chrbtoch jazvy, tak sa ho pytame, ze ci aj on sa “bicoval” a preco. A on, ze hej, pred 2 rokmi, lebo babicka ma astmu...no, asi takto bizarne by som popisala dovod, preco to tu vsetko robia. Oficialne veria, ze ich “bicovanie” zbavi vsetkych hriechov a ukrizovani veria, ze sa tak dostanu lahko do neba...alebo neviem co si myslia. Kazdopadne – bol to zazitok nad zazitky. Mozno nie z tych najkrajsich, ale najbizardnejsich – no, iny kraj, iny mrav ;).