Kohutie zapasy na Filipinach

No, lepsie by som to ani nepopisala (skopirovane z clanku na idnes.cz):

Publikum hučí jako smyslů zbavené a scéna připomíná setkání šílené sekty. Ve vzduchu je krev a smrt. Aby ne, kohoutí bojovníci s žiletkami na masivních pařátech se v ringu vůbec nešetří. Pro Filipínce jsou něco jako olympionici a jejich zápasy jsou jakýmsi zvráceným svátkem.

Kohoutí zápasy nebyly vždy jen doménou asijských zemí. V Latinské Americe si slepice dávají taky dobře do zobáků a mám pocit, že i v Novém Mexiku. Někdy v devatenáctém století lítala pírka vzduchem i v Anglii. Teď tam mají už jen ilegální zápasy psů.

Na drtivé většině míst už jsou zápasy hlídané jakousi mezinárodní asociací, ovšem tady na Filipínách se na tyhle blbosti nehraje. Nabroušené žiletky na pařátech kohoutů jsou toho důkazem. Kohouti se pěstují výhradně pro boj.

Kohouti, kteří se utkávají v tomhle zápase na život a na smrt, jsou jiní než opelichanci, kteří postávají na zadělaným dvorku u vaší babičky. Vypulírovaní jako nový model kabrioletu, ustřihnutý hřebínek, masivní pařáty. Peří se jim blýská ve všech barvách duhy.

Kruhová aréna je naplněná lidmi. Bojiště je obehnáno skleněnou stěnou. Před každým soubojem se kohouti nejprve rozdráždí. Majitelé bojovníků je přikládají k sobě a kohouti se můžou zbláznit. Peří na krku se jim načepýří a přítomnost jiného kohouta je uvádí do bojového transu.

Publikum hlučí jako smyslů zbavené . Vzduchem lítají zmuchlané prachy a sázkaři je zkušeně chytají do rukou se zlatými prsteny. Jak vědí, kdo jim kolik dal a na koho vsadil, jsem nepochopil. Musí mít v hlavě počítač, jinak to není možné.

Najednou všechno naráz utichne.

Při boji zůstává v aréně jen rozhodčí a oba ptáci. Na jedné noze mají nasazenou ostruhu, ostrou jako břitva. A nic se neděje. Oba ptáci vypadají, jako kdyby je nejvíc zajímalo, jestli nejsou v podlaze žížaly. Sem tam si ďobnou a nijak se k sobě nemají.

Přesto se na ně rozzářené oči všech v publiku upírají jako zmagnetizované. Celá hala čeká v posvátném tichu.

A pak se jako bleskem dá všechno do pohybu. Náraz dvou malých těl, pleskot křídel a odlítající peří. Publikum zahučí, jako když Baroš popáté mine prázdnou branku. Oba ptáci do sebe narazí jako dva kameny a změní se v jeden rozmazaný tvar, který se otáčí rychlostí blesku. Klubko zuřivosti. Jejich fyziognomie se promění. Z hromady peří se rázem stala bojová mašina, načepýřená koule s napřaženými pařáty, která zuřivě poletuje vzduchem. Občas se ozve břinknutí, jak ostruhy narazí do sebe.

Trvá to jen desítky sekund. Na podlahu bojiště se snášejí peříčka a pak se ozve takové suché křupnutí. Jeden kohout padnul jako podťatý a ze zobáku se na podlahu řine krev, až je z ní velká louže. Je konec.

Rozhodčí polomrtvého ptáka ještě zvedne a pustí na zem, ale ten už nemá oporu v nohách, prostě sebou pleskne a naposledy škubne nohama. Je mi trochu zle.

Arénu rychle zametou, krev se vsákne do hliněného základu a na scénu přicházejí další gladiátoři, žijící pro smrt. Vystřídá se jich tu dnes desítky. Jeden vždy zemře. Neviděl jsem souboj, kdy přežili oba ptáci. Někdy jsou zranění tak vážná, že nepřežije ani jeden z nich.

Někdy to trvá dvacet sekund a je po všem, někdy do sebe oba kohouti řežou dlouhých pět minut, než jeden z nich definitivně opustí tento svět.

Kohoutí zápasy jsou výhradně mužskou záležitostí. Podařený chov dokáže přinést svému majiteli vyhledávanou prestiž a respekt. Něco na tom bude.

...takze takto sme si to zazili aj spolu so Sisou a Beou minulu sobotu - jedine zenske, jedini belosi, asi jedini, co si nevsadili. Videli sme asi 15 zapasov, najkratsi trval 9 sekund a bolo po kohutikovi. Fakt to tam presne vyzera tak, ako chlapik popisal v clanku - ako v nejakom koloseu.

Oplati sa to vidiet uz aj kvoli tomu, co sa na tejto zemi deje, ake su hodnoty a zaluby jednotlivych krajin...a ze to cele sponzoruje Coca Cola bol tiez celkom zaujimavy poznatok...tak ci onak, zasa raz zazitok suviasiaci s prekonanim odporu tam vobec ist. AHA moment ako vysity!